Navigation Menu+

Dvorky

Posted on Říj 18, 2017 in První akce, Začátky

Taková škola jednoho může docela vyčerpat. A proto je rozhodně skvělý nápad uspořádat oddechovou akci ještě, než skončí první týden. Protože jít dobrovolně a s nadšením na fakultu, to se zase tak často nestane. Ale na Dvorky? Na Dvorky ano a s velkým nadšením.

Když se na Facebooku objevila výzva, že se shánějí dobrovolníci, samozřejmě mi to nedalo a hned jsem se hlásila. Naštěstí se ukázalo, že mezi kamarády je nás takových akčňáků víc a na Dvorky jsme se mohli těšit společně. První, co jsem musela udělat hned po příchodu, bylo přivlastnění odznaků povalujících se opodál, protože ty odznaky jsou prostě boží a já jsem z nich ještě pořád totálně nadšená. (Mrkněte na fotky, pokud jste ty odznaky ještě neviděli, budete asi stejně nadšení jako já.) A když jsme u toho nadšení, stejně nadšená jsem byla z těch kelímků (taky ve fotkách), i když u těch mi moje nadšení vydrželo přesně do momentu, kdy mi těsně před koncem akce ten můj někdo šlohnul (hold asi jsou prostě tak super, že nejde odolat no).

Ale pojďme k samotným Dvorkům. Kdyby šlo té akci dát jedenáct bodů z deseti, udělám to hned. A ten dvanáctý nedám jen proto, že fronta na pití byla občas prostě až moc dlouhá. Za dobrou akci se dá považovat každá, kde člověk vidí spokojené lidi. A tady jich bylo spokojených hodně. K tomu přičtěte hezké počasí, všemožné bublifuky na terase (protože bublifuky jsou taková instantní radost), několik jednorožců pobíhajících kolem, spoustu naprosto božích vílích věnečků, pití a jídlo (protože bez toho radost nejde) a obecně prostě úžasně pozitivní usměvavou atmosféru a máte zhruba představu, jak to ten večer na fakultě vypadalo.

„Protože vidět tolik úsměvů, to se v Praze moc často nestává (no fakt, občas mám pocit, že v metru se člověk prostě musí tvářit protivně, aby zapadl)“

Když už jsem tedy přihlásila na to dobrovolničení, nějaký čas jsem strávila i prací, ale to rozdávání pásků, které jsem dostala za úkol, vlastně ani nebylo práce. Stát dvě hodiny ve dveřích a říkat lidem, že ano, že ten pásek na ruku chtějí a bez toho nejde, se možná nezdá jako největší zábava, ale ona vážně byla. Protože vidět tolik úsměvů, to se v Praze moc často nestává (no fakt, občas mám pocit, že v metru se člověk prostě musí tvářit protivně, aby zapadl). Tady se ale všichni těšili na dobrou zábavu (které se jim taky dostalo) a mě ten čas strávený tam dodal spoustu energie.

A ta se vážně hodila, protože poslední na programu bylo elektroswingové duo, které dokázalo neskutečně roztančit celý dvorek. Poskakovat tam, mezi stejně dobře naladěnými lidmi a prostě si jen užívat ten skvělý okamžik, to pro mě za ten večer bylo nejvíc, prostě moment, který si chci pamatovat.

Poslední zbytek energie jsem pak věnovala dobrovolnickému popůlnočnímu uklízení a musím říct, že po příchodu na kolej (protože se mi samozřejmě nepodařilo vychytat dobrou noční tramvaj a cesta se protáhla) jsem padla do postele dost vyčerpaná.

Ale víte co? Dvorky stály za každou vydanou energii na světě!