Navigation Menu+

Příliš pondělní pondělí

Posted on Lis 1, 2017 in Deníčky, Začátky

Na začátku jsem vám slibovala, že se občas budete moct škodolibě pousmát, až se mi něco nebude dařit. A víte co? Dočkali jste se! Protože tohle pondělí bylo asi to nejpondělnější pondělí, ze všech pondělí na světě. Ale dost už opakování slova pondělí, vracejí se mi z toho (ne)příjemné vzpomínky.

O víkendu byl docela vítr. To si nejspíš všichni všimli. Osobně pak tipuju, že nejvíce si toho pak všimla všechna ta „náplava“, která se na začátek nového týdne potřebuje dostat ze všelijakých možných i nemožných zákoutí republiky do Prahy. Při přehledu všech zpoždění se mi až zatočila hlava a neděli večer jsem radši strávila v domácí posteli, než cestováním. A protože jsem přece chytré děvče, dokonce jsem si i na ráno koupila lístek s místenkou, protože stát v autobuse hodinu a půl, to prostě nechceš. V ono pošmourné pondělí, kdy náš příběh začíná (a naštěstí i končí) samozřejmě pršelo. S obří taškou jsem čekala na konci fronty s tou hřejivou myšlenkou na své sedadlo. Háček první: ulička je zcela narvaná lidmi a to sedadlo je až docela na konci. Chvíli zvažuju, jestli mi za to to místo stojí, ale že jsem holka z vesnice, tak se toho nezaleknu. A tak se tedy s asi tak milionem „s dovolením“ a „můžu projít prosím?“, se spoustou vyloženě pondělních pohledů a pošlapaných nohou, dostávám k cíli. „Dobrý den, já tady mám místenku, pustíte mě prosím?“ Vitální čtyřicátník se ke mně obrací a já už vím, že tohle nebude dobrý. Následující minihádka je lehce bizarní. „Tady žádná místenka nebyla, tak tady sedím já“ „Já to mám tady na telefonu, klidně vám to ukážu.“ Ať si mám kde chci co chci, pána to očividně nezajímá. Prostě sedí a vstávat nebude. Ještě několikrát se pokusím začít větu o telefonu, ale nějak už mě nepouští ke slovu. Když se od něj dozvím, že mě to nezabije, když si postojím, nějak mi už docházejí argumenty. Se zoufalou nadějí se rozhlížím po spolucestujících, ale ti synchronizovaně mlčí. Tak nic, tak tedy stojím. Jedno bezvýznamné plus: aspoň byl docela fajn východ slunce.

„Když se od něj dozvím, že mě to nezabije, když si postojím, nějak mi už docházejí argumenty. Se zoufalou nadějí se rozhlížím po spolucestujících, ale ti synchronizovaně mlčí. Tak nic, tak tedy stojím.“

Nedaleko od Prahy se uvolní pár míst a já si sedám. Ale to by nebylo pondělí. Řidič, od rána poněkud v ráži, jede s autobusem jako prase. Do křižovatky vjíždí na červenou a brzdí. Moje ne zcela usazené tělo tím pohybem vyráží vpřed, konkrétně tedy hlavou napřed. A tam je sedadlo a ta přitažlivost je prostě nevyhnutelná. Takže jo, jako dement jsem prostě přímo obličejem narazila. A jo, bolelo to. Když s hodinovým zpožděním dorazím do školy, ukládám si věci do skříňky, zamykám ji, zlepšuju náladu agoráckou snídaní zadarmo a absolvuju hodiny. Někdy před tou třetí zjišťuju, že ten klíček nemám. Lítám tam a zpátky, nahoru a dolů, vyptávám se, prohledávám kapsy asi nadesetkrát. Cinkne mi SMS od neznámého čísla, že prý asi má moje klíče od skříňky. Záhada. S neznámou se setkávám u studijního, kde mi vysvětluje, že jsem klíček nechala v té skříňce, takže si v peněžence (kterou jsem tam samozřejmě nechala taky) zjistila moje jméno a na studijním jí pak dali moje číslo. A to člověka i v tom nejpondělnějším pondělí prostě zahřeje u srdíčka, že nejen, že ho neokradou, ale že si někdo vážně dá práci s tím, aby si zjistil kontakt a zachránil tak i takovou trubku, jako jsem já.

Takže – díky, díky oné neznámé a díky za to, že lidi jsou prostě super. A díky za to, že jsem tohle pondělovaté pondělí přežila.

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *