Navigation Menu+

Deníček: Vidlák v Praze

Posted on Lis 15, 2017 in Deníčky

 

Začít studovat na peďáku vyžadovalo nutně jednu změnu. Začít bydlet v Praze. A věřte nevěřte, jestli bydlíte ve vesničce se 120 obyvateli nebo v milionové Praze je zásadní rozdíl (a proto taky docela kvetu z toho, když nějaký Pražák prohlásí, že Praha je vlastně malá). Od doby, co se tu snažím nějak vyznat, jsem získala dva nové životní pomocníky: Google mapy a náhodné kolemjdoucí, kteří pokud možno umí česky nebo alespoň anglicky a vyznají se tady.

Pravdou je, že tady zatím mám jen pár cestiček, kde si skutečně jsem jistá – především tedy cesta z koleje do školy a zpět, protože na té jsem už dlouho nezabloudila a to je fakt úspěch. Pak taky z koleje do blízké večerky, kde mají naprosto všechno, co je ke studentskému životu potřeba. Ale tam není zas tak složité trefit, ona je totiž v přízemí koleje, kde bydlím. Pokud se pak mám dostat někam, kde to neznám, hledám si cestu dopředu, pečlivě studuju záchytné body a smažím se zapamatovat názvy ulic. A pak vylezu z metra, a ono ejhle, najednou je přede mnou třeba kopec, který na mapě nebyl a já jsem zase nahraná. Nebo se na cestu ptám Prahy-znalých přátel. Jenže ono pokyn „projdeš přes park“ se zdá super jen do doby, než stojíte na třetím rozcestí v parku a nemáte ponětí, kterým směrem byste ho měli projít.

Jakkoli pečlivá příprava mě ale nedokáže zachránit před vlastní blbostí. Když jsem naposledy vyrážela po Praze někam dál, vyžadovalo to dva přestupy mezi autobusy na zcela neznámých místech. Tak vystupuju z prvního, samozřejmě už se zpožděním, a srdce zaplesá – hned vidím přijíždět autobus, který potřebuju. Zcela sebevědomě si se sluchátky sedím v autobuse, sleduju obrazovku, jak se postupně objevují následující zastávky. Pak už se začínám lehce mračit, protože ta, kterou potřebuju, se ne a ne objevit. Jojo, samozřejmě jsem z nadšení, že vidím autobus s číslem, jaké hledám, naprosto ignorovala fakt, že autobusy jezdí dvěma směry a že tenhle rozhodně není ten, co potřebuju. Tak nic, nakonec se dostanu na správnou zastávku a mám přestoupit znovu. Autobus, který chci, má přijet až za dlouho, ale protože jsem přece chytré děvče, najdu si, jestli tam nejde i jiný a nasedám do něj. A že by mě napadlo, že by ta cesta třeba mohla trvat čtyřikrát déle, protože to jede snad kolem celé Prahy? To mě napadá až někdy v půlce, kdy už nevím, kde jsem, a tak sedím dál.

„Mám prostě dojem, že ať si člověk v Praze stoupne kamkoli, vždycky slyší auta, lidi, sirény nebo Slováky zpívající pod oknem lidovky (to je takový speciál na kolejích ve tři ráno).“

Kromě trablí s cestováním už mám asi jen jeden problém s Prahou. Hluk. Všudypřítomný, nikdy neutichající hluk. Mám prostě dojem, že ať si člověk v Praze stoupne kamkoli, vždycky slyší auta, lidi, sirény nebo Slováky zpívající pod oknem lidovky (to je takový speciál na kolejích ve tři ráno). Takže jestli někdy potřebujete trošku ticha na to, abyste si vyčistili hlavu a uklidnili se, tak jako já, budete to v Praze mít těžké. Ale mám pár tipů: Kunratický les kousek od kolejí na jižáku je ideál (krom toho, že se tam nějak nedávno prý našla rozčtvrcená mrtvola) nebo Divoká Šárka, která je sice dál, ale zato naprosto nádherná (viz fotky). A ještě jeden tip: nedávno jsem se náhodně ocitla na nádvoří Pražského hradu ve večerních hodinách a věřte, že když je to místo docela prázdné a bez turistů, má nepopsatelné kouzlo.

Jo a ještě jeden problém s Prahou: nejsou tu hvězdy. Ale nevadí, naštěstí už potkávám docela dost usměvavých lidí, kteří je nahradí.