Navigation Menu+

Deníček: Kolej

Posted on Říj 25, 2017 in Deníčky, Začátky

Stát se studentem není jen fráze. V mém případě to znamená životní změnu. Dalo by to docela zabrat, kdybych chtěla vyjmenovat, co všechno se změnilo. Protože ale některé věci jsou zásadnější než jiné, pokusím se s vámi v pár deníčkových úryvcích podělit o to hlavní. A mezi to kolej rozhodně patří.

Když začala škola, vyletěla jsem z rodného hnízda jako ptáček. Moc vysoko jsem neletěla, konkrétně jen do třetího patra, ale i tak to byl let vcelku krkolomný. Teprve při pokusech se zabalit jsem zjistila, že můj pocit, že toho k životu moc nepotřebuju, byl opravdu jen pocit a nebýt toho, že jsem si zotročila ségru a udělala z ní krátkodobě stěhováka, asi bych měla problém.

Udělat z koleje místo alespoň vzdáleně připomínající útulné lidské obydlí se podařilo celkem snadno – jak se totiž říká, kytky udělají hezký pokoj z čehokoli. Problém nastává až teď, třetího týdne, kdy ta moje růžová kráska na stole už lehce skomírá, a já nevím, jestli jsem jí zalila dost nebo naopak přelila. Příště asi zkusím spíš kaktus nebo něco umělého. Když jsem ale kytkou zútulnila pokoj, začala jsem bydlet.

Takže, kde začít… Moje spolubydla studuje chemii. A to tím stylem, že jako opravdu studuje. Večer co večer se moří nad vzorečky, laborkami a matikou (to jí fakt nezávidím). To by se dalo považovat za její problém, ale ona nějak trpí samomluvou a ty její studentské trable si nahlas komentuje, nehledě na to, jestli tu zrovna jsem nebo ne. A to už je můj problém, protože já z toho prostě kvetu (když se nad tím zamyslím, kvetu asi víc než ta kytka na stole). Jsem zvyklá mít svůj prostor, kam se schovám, když už mě celý svět fakt štve, ale najednou jsme v tom malinkém prostoru dvě a jediné, co mám opravdu pro sebe, je tak možná postel. A to ještě ke všemu postel, která vrže tak, že budím sama sebe, když se v noci otočím.

„Teprve při pokusech se zabalit jsem zjistila, že můj pocit, že toho k životu moc nepotřebuju, byl opravdu jen pocit a nebýt toho, že jsem si zotročila ségru a udělala z ní krátkodobě stěhováka, asi bych měla problém.“

I když najednou žiju s někým víc, než předtím, jsem na „domácí“ věci vlastně víc sama. To se projevilo třeba když jsem si na koleji poprvé vařila. Uznávám, ty těstoviny byly gurmánské peklo. Byla jsem v nejbližším obchodě a chtěla maso. Malou porci masa, kterou bych nemusela konzumovat celý týden. Očividně jsem chtěla moc, na osamělé kuchaře supermarket zkrátka nemyslel a já skončila tak, že jsem do těch těstovin nakrájela párky, protože těch malé balení bylo (párky jsou asi typické jídlo pro singles nebo nevím). Teď, o tři týdny později, jsem už dál – vím, kde mě nezklamou a myslí i na to, že pro někoho je rodinné balení prostě moc, ale pořád mám pocit, že třeba olej nebo pytlík soli budu mít na koleji po celé studium, protože jsem tady zatím uvařila tak tři jídla.

Je to jiný život, ale zvykám si. Zvykám si na to, že občas dělám přípravu do školy potmě, protože spolubydla chce jít brzy spát, zvykám si, že tady nikdy není úplné ticho a i na to, že mám jen jednu skleničku a tak nemám do čeho dát pití návštěvě. Na co si zvykám docela snadno, to jsou možnosti – blízký park, kam se dá skvěle chodit běhat (tedy, byla jsem zatím jednou, ale je tam krásně), na hodiny jumpingu na sousední koleji (tady se s vámi podělím i o jednu upocenou fotku) i na perfektně vybavenou večerku, do které můžu chodit v bačkůrkách.

Zkrátka se zabydluju a mám dojem, že ten let z hnízda nejspíš i přežiju.