Navigation Menu+

Dva měsíce na peďáku

Posted on Pro 6, 2017 in Studium

Vážně už tomu tak je. Čas letí a je to skoro na den přesně dva měsíce, co jsem ty těžké vstupní dveře otevřela cestou na první přednášku. A tak, protože už jsem o dva měsíce starší, než když jsem tam začínala, cítím se pověřená na nějaká ta nová moudra.

Ačkoli se to nezdá, ty dva měsíce toho změní docela dost. Zdá se mi to, jako by to byla minuta a zároveň věčnost. Což sice asi dává smysl jen v mojí hlavě, ale nevadí. Minuta proto, že čas letí jako splašený a vážně to hrozně utíká. A věčnost zase proto, že se toho za takové dva měsíce stihne vážně spousta.

Mimo jiné první semestr stihne doběhnout zdárně téměř ke svému konci a všechny ty testy, seminárky a zkoušení, nad kterými se dalo mávnout rukou, že jsou příjemně daleko, jsou najednou dost blízko a zrovna příjemné to není. Je-li na tom pak někdo s organizačními schopnostmi tak, jako já, může být nepříjemně překvapen. To si jeden termín napíšete k zápiskům, jiný do diáře, některé požadavky si pro jistotu napíšete úplně špatně (to byl vlastně chytrý tah, protože vedl k zjištění, že test, ze kterého jsme měla obavy, se vůbec nepíše). Výsledkem je zmatek obřích rozměrů, takže nevíte nejen kdy, ale hlavně ani co.

„Tohle pondělí se s poněkud umrlými výrazy v učebně choulila sotva třetina, a to ještě posazená tak, že přední polovina učebny byla mrtvou oblastí.“

Nejvíce se ale ony dva měsíce podepsaly na lidech. Teď to trochu zní, jako kdyby je naprosto odrovnaly, ale ne, vážně to tak nemyslím. První rozdíl je v účasti. Na pondělní přednášky v 7:15 (o kterých píšu už asi po stopadesáté, ale já se s touhle torturou ještě pořád nějak nezvládla srovnat) si studenti zpočátku sedali na zem po krajích učebny, protože nechat si ujít přednášku, to by přece nešlo. Tohle pondělí se s poněkud umrlými výrazy v učebně choulila sotva třetina, a to ještě posazená tak, že přední polovina učebny byla mrtvou oblastí (nevýhoda pro mě, protože moje brýle zůstaly tam, kde neměly a tak jsem mžourání na plátno musela po chvíli vzdát).

Opomeneme-li účast, je tu ještě změna, kterou jsme si prošli. Zatímco v prvních dnech jsme na sebe rozvážně koukali a přemýšleli, jestli jsme s tímhle člověkem už mluvili a pokud ano, tak jak se sakra jmenuje, teď už známe vždy alespoň část lidí, se kterými sedíme v místnosti. A nutno říct, že to už je vlastně docela výkon, když v té místnosti sedíte každou přednášku s někým jiným.

Dva měsíce máme za sebou a já se nemůžu dočkat, co přinese ten třetí, vánoční.