Navigation Menu+

Hurá do toho!

Posted on Říj 3, 2017 in Začátky

Už to přišlo. Oficiálně jsem se stala vysokoškolákem, prožila (nebo spíš přežila) jsem imatrikulaci. Pořád se mi zdálo, že je na všechno ještě hromada času a najednou jsem stála na klouzavé podlaze a doufala, že se v těch podpatcích nerozplácnu jako žába. Ale to předbíhám, ještě předtím jsem se vydala na dobrodružnou výpravu za poznáním své koleje. A to byl taky zážitek.

Datum nástupu na kolej jsem musela mít vybrané dlouho dopředu. Školní web ohledně data imatrikulace tak sdílný nebyl a jak už to tam s mým štěstím bývá, když ho konečně zveřejnili, ukázalo se, že ty časy se samozřejmě kryjí. Vylovila jsem tedy jeden z posledních časů nástupu na kolej a smířila se s tím, že abych imatrikulaci stihla, poletím přes půlku Prahy a ani tak to možná nestihnu.

Z koleje jsem byla přiměřeně nervózní, pověst kolejí na Jižním městě totiž není zrovna hvězdná. Zvláště když člověk zjistí, že ta moje, Otava, se pár let zpátky umístila na úplně posledním místě v hodnocení kolejí. Budova na první pohled v pohodě, ale co si rozhodně zaslouží poslední místo, to je vstřícnost paní v ubytovací kanceláři. Vskutku, vykouzlit na tváři tak otrávený výraz, to už chce talent nebo léta tvrdého tréninku. Lehce zmatená jsem byla z pokynu „za výtahem dolů“, protože místo výtahu jsem našla jen pevnou barikádu z dřevěných desek. Tak nevím, jestli jsem nedokázala rozlousknout nějakou velkou kolejní záhadu nebo ta desetipatrová budova výtah nemá (v tom případě díky za moje třetí patro).

„… ale co si rozhodně zaslouží poslední místo, to je vstřícnost paní v ubytovací kanceláři. Vskutku, vykouzlit na tváři tak otrávený výraz, to už chce talent nebo léta tvrdého tréninku. “

Když jsem po schodech došla do toho třetího patra, první co na mě vykouklo, byly prosklené dveře celé obtažené páskou označující zákaz vstupu. Po krátkém přemýšlení jsem jí prostě podlezla a usoudila, že se jedná o další vskutku zábavný počin starších studentů. Asi jako ten, když se nám někdo na stránkách pokoušel namluvit, že se imatrikulační slib máme naučit celý. No fakt, jako by prvák nebyl už tak dost zmatený. Po vstupu na pokoj mi vstříc vyšla zjevně překvapená spolubydlící v pyžamu, které rozhodně ranní návštěvu nečekala. Pokoj jsme si prohlédla a usoudila, že ošklivé je to jen přiměřeně, akorát si ještě musím zjistit, kde vyměnit židli. Ta moje totiž nějak postrádá opěradlo.

Po ukončení téhle návštěvy jsem už pospíchala zpátky do centra, na Můstku přezula tenisky za podpatky a celá šťastná našla skupinku spolužáků, což znamenalo, že bych nemusela zabloudit. Karolinum jsme skutečně našli raz dva a před ním hned dav vystrojených a rozhlížejících se studentů. V té době ještě často v teniskách, které se postupně přezouvaly za podpatky, protože v těch se po pražských chodnících poletuje fakt těžko. Vyčkali jsme frontu na šatnu a tam jsem udělala zásadní chybu. Totiž odložila kabelku i s kapesníky. A že by se mi chtělo popotahovat doprostřed toho ticha v sále, to fakt ne.

Usadili nás, přečetli pokyny, zopakovali pokyny a pak už to začalo. Nástup fakultních činitelů v talárech (kteří jdou tak pomalu, že se z toho člověku chce smát), hudba a pak už čas, kdy máme vyrazit a říct to zdánlivě snadné „slibuji“. Slibuji je snadné, cesta po klouzavé podlaze složitější. Ale zakopla jsem až cestou zpátky, takže všechno dobré.

A teď už se nedá nic dělat, jsem student. Tak snad to přežiju. 

Submit a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *