Navigation Menu+

Moje poprvé

Posted on Pro 20, 2017 in Uncategorized

Jednou to přijít muselo. Hold jak člověk roste, jsou věci, kterým se nevyhne. A dnes nadešel čas mého poprvé. Mého prvního testu na peďáku. Testu, kdy už tedy vážně o něco jde a mně by se vážně hodilo ho napsat dobře. Stejně jako by se mi hodilo třeba mít uspořádané zápisky, učit se průběžně, nebo aspoň pořádně se na to vrhnout pár dní předem. Ale to bych nebyla já, že …

Studuju češtinu. Ale nějakou shodou náhod se stalo, že ten první test byl z větší části latinsky. Což zamrzí. Taky zamrzí, když se celou dobu nějak nemůžete dokopat k tomu, abyste si psali vlastní zápisky, i když víte, že by se vám to z nich učilo líp. Ještě o něco víc zamrzí, že se nedokopete k tomu, byste ty cizí zápisky otevřeli aspoň trochu s předstihem, abyste zjistili, jestli náhodou není potřeba na ten test studovat s předstihem aspoň pár dní.

A tak jsem odhodlaná, se na to mrknout třeba v pátek. Ale protože cesty osudu jsou nevyzpytatelné, když v pátek usedám konečně k počítači, dochází mi, že je něco špatně. Konkrétně tedy ta černá obrazovka, nereagující na jakékoli moje snahy o její rozsvícení je špatně. Když rozdýchám záchvat paniky, který mě přepadne, vyrážím do servisu. Nejdřív polopozitivní hodnocení: „Nojo slečno, to ještě rozchodíme, ale asi už to nebude fungovat na baterku.“ Říkám si, dobrá tedy, asi jsem ochotná podstoupit to, že budu mít notebook, co funguje, jen když je v zásuvce. Po další větě se mi ale chce křičet, brečet a kopat. „Aha, no tak nic, to už vám fungovat nebude. Ale soubory vám přetáhneme, to zase jo.“ Tak nebrečím, nekřičím, nekopu, jen skládám hlavu do dlaní.

„Jako zodpovědný student si v pondělí tisknu ve škole zápisky a poprvé do nich nahlížím. A ono, jéje, hromada latiny.“

Nějak už nemám kapacitu na další stres, test odkládám na neurčito (jak moudré, když se píše v úterý). Sobotu procourám po pražských vánočních trzích (protože svařák, světýlka, trdelník a tak, to je prostě láska) a v neděli patlám úlky a pozoruju, jak nám vesnička zapadává sněhem. Jako zodpovědný student si v pondělí tisknu ve škole zápisky a poprvé do nich nahlížím. A ono, jéje, hromada latiny.

Po škole utíkám na brigádu, vytištěné zápisky strkám do kapsy a modlím se, aby mráz držel zákazníky doma a já měla čas si do hlavy vtlouct tu hromadu … věcí. Když je náhodou chvíle klidu, rozkládám si na pokladně papíry a nutím se do soustředění, i když většinou stihnu přečíst asi tak dva řádky. Po práci šupky na kolej, kamarádka píše: „přijď, já se taky učím, tak se budeme učit spolu“, čímž zahajujeme hodinu naprosté prokrastinace.

Ráno se probouzím totálně nevyspalá s tím pocitem, který určitě všichni znáte. Ta naprostá odevzdanost, kdy víte, že jste nahraný, ale vlastně už je vám to jedno a máte vlastně dobrou náladu, protože už vás to netrápí.

Do testu něco napíšu a teď? Teď už se jen modlím, aby to třeba stačilo a já se tam v lednu nemusela podívat znovu.