Navigation Menu+

Než to všechno začne

Posted on Zář 26, 2017 in Začátky

Tak za chvíli už to bude. Čeká mě imatrikulace, první návštěva koleje a pak už ani nemrknu a půjdu na první přednášku. Z toho všeho jsem sice lehce nervózní, ale víc mě teď zaměstnává jiný pocit. Je takový zvláštní a je asi způsobený tím, že toho najednou přichází spousta nového.

Když jsem v květnu úspěšně složila maturitu, dospala jsem všechno, co jsem nemohla naspat během učení na ni, a samozřejmě taky patřičně oslavila ten úspěch. A pak to bylo najednou všechno dost podivné. Před sebou jsem měla nejdelší prázdniny a vlastně jsem nevěděla, co s nimi. Pořád jsem se hrozně upírala na maturu, a když byla za mnou, nějak mi nešlo do hlavy, že už nejsem student našeho gymplu. A přitom jsem pořádně nebyla ani vysokoškolák, protože výsledky přijímaček ještě nebyly (i když, jako vysokoškolák se pořádně necítím ani teď). Měla jsem pocit, že tak dlouhé volno bude zkrátka … dlouhé. Jenže teď, když už ho mám skoro za sebou, vlastně ani nevím, kam se podělo.

Že jedna kapitola skončila a je načase začít novou mi poprvé došlo na začátku září, v době, kdy bych za normálních okolností šla do školy a hlasitě zdravila celou třídu. Jenže bylo pondělí a já mohla spát do desíti a ani mi to nedělalo radost. Děsilo mě, že až příště vejdu do třídy, budu tam znát jen pár lidí a je pravděpodobné, že některé z těch ostatních nepoznám za celé studium. Na začátku září mi taky došlo, že střední byla vážně důležitá kapitola. Můj třídní říkal, že do prváku přicházejí děti a od maturity odcházejí dospělí. V tom si dovolím tak docela nesouhlasit, protože návod na dospělost mi pořád zůstává nějak utajen. Moje dřívější představa, že ve dvaceti budu děsně dospělá a budu přesně vědět, co mám dělat, už vzala za své (spíš pořád nevím, co mám dělat, ale na rozdíl od dětství za to teď nesu zodpovědnost). Ale i tak byla střední rozhodující, hodně mi toho dala a já kolem ní teď procházím s nostalgickým úsměvem na tváři a pocitem, že mi to docela chybí a že jsem docela stará.

„Jak už jsem říkala, bojuju s Prahou jako takovou. Nevyznám se na Florenci tak, abych trefila východ, který chci. Když jsem v Praze, nevím kam zajít na jídlo, nevím, kde vzít dobré kafe. Nebo spíše kde vzít kafe, které mě nebude stát výplatu, takže Starbucks u školy nepřipadá v úvahu. „

Teď postupně začíná kapitola nová a já mám dojem, že sebou přináší hlavně nikdy nekončící proud nových výzev. Jak už jsem říkala, bojuju s Prahou jako takovou. Nevyznám se na Florenci tak, abych trefila východ, který chci. Když jsem v Praze, nevím kam zajít na jídlo, nevím, kde vzít dobré kafe. Nebo spíše kde vzít kafe, které mě nebude stát výplatu, takže Starbucks u školy nepřipadá v úvahu. Taky se budu muset naučit, jak nezabít spolubydlící na koleji, protože i když je to zlatíčko, prostě od dětských let jsem zvyklá mít pokoj sama pro sebe. Zapnout pračku jsem se naučila taky až nedávno, a taky jsem zvyklá na to, že nikdy nemůžou dojít vajíčka, protože naše lednička má kouzelné samozásobování. Dobře, možná ne kouzelné, možná je prostě kupuje mamka, ale je to v podstatě kouzlo. Že skončím na čínských polívkách a špagetách vařených v rychlovarné konvici politých kečupem, s tím už jsem tak trochu smířená.

Mnohem hůř se mi zatím smiřuje s tou nejzásadnější výzvou: školou. Když se rozhlídnu po kamarádech ze střední, mám zdaleka nejplnější rozvrh, nejvíc předmětů a přesto jsem horkotěžko nahrabala dost kreditů. Kamarádka z VŠE může v klidu zažít noční Prahu a ještě se vyspat do růžova, protože má zpravidla od jedenácti. To je prostě zločin. S mojí šikovnou volbou rozvrhu se mi podařilo získat přednášku od 7:15 hned na dva dny v týdnu. A to jsem se radovala, že se zbavím vstávání v pět, které mě provázelo celou střední. No tak asi nic.

To asi nejjednodušší na tom všem bude brigáda. Protože jak jednou děláte prodavačku a naučíte se říkat „dobrý den“ a „na shledanou“ s dostatečně širokým úsměvem, máte to prostě v kapse. A já to s tím leckdy umělým úsměvem říkám v Lidlu už víc než rok. Tedy, je to fajn až do doby, kdy přijedete nastydlí ze seznamováku (protože mokré boty a zima nejsou zrovna top kombinace). Pak jsem po vybalování jogurtů v té zimě u chlaďáku zjistila, že se mi to „dobrý den“ říká nějak špatně. Během dne mi pak hlas došel docela, takže paráda.

Těším se, až se přestěhuju, až začnou přednášky, až se to všechno trochu rozjede. Protože momentálně nejsem ani středoškolák, ani vysokoškolák, nevím, co mě čeká, ani jestli budu spokojená, nebo budu po měsíci brečet, že mi chybí gympl, kde jsme se všichni znali.

No, uvidíme za týden, po imatrikulaci a prvních dojmech z koleje.