Navigation Menu+

Zpátky do minulosti

Posted on Zář 6, 2017 in Začátky

Ještě než o sobě člověk může prohlásit, že prvákem, je potřeba udělat pár věcí. Tak třeba přežít střední, což dá zabrat, ale v tuhle chvíli to není tak docela zásadní. Jde spíš o všechny ty tajuplné formality, které je potřeba vykonat. Přihláška, přijímačky, mučivé čekání, zápis. A o tom to dnes bude.

Když už si vyberete, jakou školu chcete (i to je často dost problém), začnete podáním přihlášky. To datum mě v diáři znervózňovalo dlouho dopředu, ale to bylo tak všechno, naštěstí na tomhle prvním kroku nic není.

Pak jsou tu přijímačky, které ne že by mě v diáři lehce nepříjemně děsily, ale přímo na mě řvaly, že už se blíží (asi to bude taky trochu tím, že z pocitu jak důležité jsou, jsem je zaznamenala co nejkřiklavějšími barvami). Jediné štěstí uchazeče je snad to, že v době přijímaček už má za sebou maturitu, takže jeho nervy už jsou poněkud otupělé, protože těch děsivých situací je zkrátka dost najednou. Ty moje začínaly samozřejmě ráno, takže jsem byla nemilosrdně vytažená z postele brzy a spaní doháněla v autobuse, což přiznávám, nevypadá zrovna moc elegantně a můj krk to taky moc neoceňuje. Boj první je samozřejmě nalézt budovu, pokud jste v ní nikdy nebyli, ale to vyšlo a musím říct, že to lehce zastrčené místečko v Rettigovce mi učarovalo. I když zelené obrazovky s povzbuzujícím „hodně štěstí“ ve všech možných jazycích ve mně bůhvíproč vyvolaly pocit, že se chci jít schovat na záchod a přečkat přijímačky tam.

„Můj velký boj přišel, když jsem si o pár dní později chtěla zařídit průkaz studenta.“

Další boj, o kterém jsem tak nějak netušila, že ho budu muset vybojovat je najít správnou místnost. Než jsem vešla do budovy, přečetla jsem si číslo místnosti asi dvacetkrát, jen za cestu metrem jsem ho zkontrolovala snad pětkrát. O to větší chuť dát si facku jsem měla, když jsem těsně před začátkem naposledy kontrolovala, jestli číslo na dveřích je vážně to, které mám v papírech. Nebylo. Nevím, jestli moje srdce běželo napřed, nebo se naopak zastavilo, ovšem moje nohy se rozběhly určitě. V podstatě děkuju sama sobě, že jsem trefila aspoň patro a musela se tak přesunout „jenom“ na docela jinou stranu budovy.

Když dorazíte před správnou místnost, první, co vidíte, je fronta. Fronta všech těch potenciálních nepřátel, které je potřeba udolat, protože na tu školu prostě chcete. Ale taky na nich vidíte, že se jim podobně jako vám chce utéct někam pryč. Pak vás vpustí do místnosti, za nervózního rozhlížení se usadíte a poslechnete si pokyny – ty jsou naštěstí podány tak, že i nervózní člověk všechno pochopí.

Moje pocity z přijímaček byly docela matoucí. V češtině, která je na dvě části, nám řekli, že se nemáme děsit, když jednu část nestihneme, že je to normální. Tu část jsem stihla krásně. O té druhé naopak říkali, že bychom ji měli stihnout, že je na ni víc času. Tu jsem nestihla a z paniky pár posledních věcí zakroužkovala tak nějak na náhodu. Ve společenských vědách jsem děkovala, že jsem z toho maturovala, ale ani to mi nepomohlo k tomu, abych se na konci cítila, že jsem to dala. Byla jsem z toho lehce v depresi a pomalu si začínala vyčítat, že jsem toho neudělala dost – slečna vedle mě se až do rozdání testu pilně učila z nějaké učebnice a já měla skoro pocit, že jsem něco podcenila. Protože pokud jde o samotnou přípravu, je to složité. Víte, že rozsah je středoškolské učivo. Jenže to jsou 4 roky, během kterých vám navíc na každé škole řeknou něco jiného, takže člověk ani neví, co je důležité a co může vynechat, jediné užitečné vodítko jsou vzorové testy na stránkách školy, ty napoví, co můžete čekat a – malá rada – sem tam narazíte ve svých přijímačkách na otázku, kterou jste viděli v těch vzorových, a člověka uklidní, když aspoň něco už zná.

Čekání na výsledky bylo mučení, ale to vám nebudu popisovat. Jsou jen tři možnosti – buď už jste to poznali, teprve to poznáte, nebo nemáte nervy a prostě to s vání nic nedělá. Se mnou to teda dělalo dost, zvlášť když se na ně čekalo asi měsíc. Ten pocit, když na facebookovou stránku pro uchazeče (taky moc užitečná věcička) někdo napsal, že výsledky už jsou online, je nepopsatelný, tak rychle jsem asi ještě žádnou stránku nenašla.

Zápis jsem taky zvládla, to je dost pohodová záležitost, i když vlastně první příležitost, kde vidíte ty nové tváře, které vás budou dalších pár let provázet, takže se většinu času prostě jen rozhlížíte okolo a snažíte se udělat si názor. Můj velký boj přišel, když jsem si o pár dní později chtěla zařídit průkaz studenta. Do Prahy jsem vyrazila odpoledne po práci, času jen tak tak. Nebyla bych to ale já, kdyby se to nepokazilo. Splést si adresu Rettigovky a Celetné je prostě zážitek, bez kterého bych se neobešla. V tom krásně parném letním dni jsem se tedy rozběhla po ulicích a k výdeji průkazů dorazila asi pět minut před zavíračkou. Kdyby aspoň byla fronta a já stihla chytit dech a otřít pot, ale ono ne, slečna si mě rovnou posadila před foťák a už to bylo, prostě klasika. V naději, že sice ve spěchu, ale aspoň obstarám všechno, se jí ptám, jestli mi dá potvrzení o studiu. Slečna mě posílá na studijní zpět na Rettigovku, kam se tedy zpátky rozbíhám. Doběhla jsem, a co myslíte? Celý srpen zavřeno. Taky mě to mohlo napadnout.

Jestli bude celé studium taková honička, možná to brzo vzdám. A možná taky ne, když už jsem vybojovala nervy s přijímačkami.

Ilustrace: Karolína Bauerová