Navigation Menu+

Zpátky do školy

Posted on Říj 11, 2017 in Začátky

To si takhle člověk užívá velice dlouhých prázdnin, zůstává vzhůru do noci a o to déle pak spí, všeobecně je tak nějak v pohodě, když v tom najednou: škola. A to nejenom ledajaká škola, ale škola nová, a ještě k tomu začínající v 7:15. A to už je výzva.

Trable se vstáváním už asi přejdu, že jsem si hned po cestě do školy musela sehnat kafe, to je taky jasná věc, takže pojďme rovnou na věc. Hned první přednáška má zásadní chybu: i když přicházím o 10 minut dřív, chytám jedno z posledních volných míst. Lidem přicházejícím po mě je speciálně postavena řada židlí přímo před přednášejícím (to bych nepřála ani nepříteli), ti přicházející po nich berou zavděk i schody po kraji učebny, protože stát hodinu a půl taky není zrovna sen. Ale nebudeme si lhát, je to přednáška, je to dobrovolné a tak předpokládám, že v příštích týdnech bude volných míst přibývat (nejspíš i to moje bude volné, protože 7:15 je 7:15).

Krom toho, že mi myšlenky sem tam utíkají otevřeným oknem, zasekávají se na slovech, jejichž význam neznám, popřípadě se věnují tomu, jak fajn by bylo na chvíli zavřít oči a spát, jsem pilný student. Píšu si, snažím se pochopit, o co jde, a dokonce se ve výkladu i chytám. Snaha být pilným studentem trochu pokulhává na tom, že na vysokoškolskou výuku nejsem navyklá. Chci si psát, ale pořádně nevím, co je důležité. Na jedné z přednášek profesor opakoval a slova, která podle mě nebyla důležitá vůbec a naopak to, co jsem si chtěla napsat, ze sebe vychrlil a už nezopakoval. Tak buď časem zjistím, že na důležitost toho či onoho máme jiný pohled, nebo prostě budu mít napsané kraviny. Stane se.

„Největší radost mi dělá chvíle po přednášce, když prostě jen sedíme na chodbě a bavíme se. Mít na tom ještě pořád cizím místě kamarády, to je k nezaplacení. “

Největší radost mi dělá chvíle po přednášce, když prostě jen sedíme na chodbě a bavíme se. Mít na tom ještě pořád cizím místě kamarády, to je k nezaplacení. Zvlášť když si pak můžete udělat srandu z účesu jistého vyučujícího, společně se zcela nadchnout pro školní bistro (prostě láska na první pohled) a podivit se tomu, že sebou vysokoškolská studentka nosí pískající postavičku medvěda (asi pro štěstí nebo co).

První přednášky mají jednu velkou nevýhodu – protože je to úvod, každý na vás hned vychrlí svoje požadavky. To je tu zápočtový test, tady doložený rodokmen, jedno prezentování tématu semhle, jiné támhle. Někam se chodit musí, někam zase ne, někde chtějí omluvu, jinde je to jedno. A to za sebou těch přenášek ani nemám tolik, na konci týdne budu stejně mít totální bordel v tom, co kdo chce, natož třeba v titulech jednotlivých osob. Pokud dokážu správně rozlišovat, co mám v liché a co v sudé týdny, bude to docela úspěch.

Ale kolem a kolem, je to dobrý. Samozřejmě, jsou to začátky, nejspíš všichni jsou na nás ještě hodní a ani ti s děsivou pověstí zatím neukazují drápy.

Krom toho, že posloucháme, po nás ještě nikdo nic nechce a já tak mohu litovat spolubydlící, která do sebe už cpe tuny učení (dobře, nelituju jí, spíš si z ní utahuju). Držím nám palce, ať ta pohoda vydrží!